Judikatura ESLP

Detail rozhodnutí

 

Číslo stížnosti:37869/14
Jméno / název stěžovatele: Hladký
Spojeno s:
Žalovaný stát: Česká republika
Typ rozhodnutí: rozhodnutí
Datum rozhodnutí: 09.09.2014
Rozhodovací formace: senát
Dotčené články Úmluvy: Článek 6 odstavec 1 Úmluvy
Článek 35 Úmluvy
Článek 1 Protokolu č. 1
Významnost: 3
Oblast práva: civilní
trestní
Podoblast práva: občanské právo hmotné
občanské právo procesní
obchodní právo
trestní právo procesní
Hesla: legitimní očekávání [ Vlastnictví ]
majetek [ Vlastnictví ]
ochrana majetku [ Vlastnictví ]
náhrada [ Vlastnictví ]
konkurz a vyrovnání [ Obchodní právo ]
dokazování / důkaz / důkazní břemeno [ Spravedlivý proces ]
přístup k soudu [ Spravedlivý proces ]
odůvodnění [ Spravedlivý proces ]
trestní řízení [ Typ řízení ]
stížnost zjevně neopodstatněná [ Podmínky přijatelnosti a vyškrtnutí stížnosti ]
svévole [ Obecná klíčová slova / Omezení práv a svobod ]
řízení o odškodnění [ Typ řízení; občanskoprávní řízení ]
insolvenční řízení [ Typ řízení; občanskoprávní řízení ]
Popis: Soud jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost týkající se porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Protokolu č. 1 v souvislosti s tím, že stěžovatel se nedomohl náhrady svého vkladu vloženého do obchodní společnosti.
Originální znění: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-147023

Anotace v českém jazyce: Hladký_anotace.pdf


Anotace rozhodnutí ze dne 9. září 2014 ve věci č. 37869/14 – Hladký proti České republice

Soud jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost týkající se porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Protokolu č. 1 v souvislosti s tím, že stěžovatel se nedomohl náhrady svého vkladu vloženého do obchodní společnosti.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel v roce 1991 vložil jako komanditista sumu 30.000 Kčs do komanditní společnosti. V roce 1997 policie zahájila trestní řízení proti komplementářům společnosti pro zpronevěru, ke kterému se stěžovatel připojil jako poškozený a vznesl nárok na náhradu škody ve výši svého vkladu do společnosti. V roce 2008 bylo trestní stíhání odloženo, neboť sdělení obvinění odporovalo zákonu. V mezidobí došlo k promlčení inkriminované trestné činnosti. V roce 2002 byl na majetek společnosti prohlášen konkurz; konkurzní řízení stále probíhá a svou pohledávku do něj přihlásil i stěžovatel. V roce 2011 stěžovatel uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, přičemž tvrdil, že v důsledku postupu policejních orgánů ve výše uvedeném trestním řízení byl zbaven možnosti domoci se náhrady sumy, kterou mu společnost dluží. Ministerstvo však jeho nárok označilo za předčasný, jelikož stěžovatel uplatnil svou pohledávku vůči společnosti v konkurzním řízení, které není dosud skončeno. Stěžovatel se poté obrátil na obvodní soud, který v roce 2012 žalobu proti státu zamítl jako předčasně podanou s ohledem na probíhající konkurzní řízení. Obvodní soud dále uvedl, že stěžovatel se mohl náhrady škody domoci i v občanskoprávním řízení proti komplementářům společnosti. V roce 2013 byl tento rozsudek potvrzen odvolacím soudem. Ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudkům obecných soudů odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel namítal porušení svého práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to jak v trestním řízení (kde mu bylo v důsledku postupu policejních orgánů údajně zabráněno domoci se náhrady škody), tak v řízení o žalobě proti státu (kde soudy dle jeho názoru nepřijaly jím navrhované důkazy). Dále namítal i porušení čl. 1 Protokolu č. 1, protože vinou vadného trestního řízení ztratil možnost uplatnit svůj nárok vůči společnosti.

a) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Soud předně uvedl, že i když došlo v dané věci k odložení trestního stíhání, stěžovatel měl další možnosti, jak uplatnit svůj nárok na náhradu škody. Zaprvé, přihlásil svou pohledávku vůči společnosti do konkurzního řízení, které stále probíhá. Zadruhé, dle všech vnitrostátních soudů, které rozhodovaly o žalobě stěžovatele proti státu, stěžovatel se mohl domáhat náhrady škody v občanskoprávním řízení, a to už v roce 2008. Tuto možnost však nevyužil. Soud proto uzavřel, že v daném případě nedošlo k porušení práva na přístup k soudu.
Poté se Soud zabýval tvrzením stěžovatele, že obecné soudy v řízení o žalobě proti státu neakceptovaly důkazy, které navrhoval. Dle Soudu však z článku 6 Úmluvy nevyplývají pravidla ohledně přijatelnosti důkazů a tato oblast je primárně ponechána vnitrostátní úpravě (Schenk proti Švýcarsku, č. 10862/84, rozsudek ze dne 12. července 1988, § 46). Vnitrostátní soudy nemusí akceptovat všechny důkazy navržené stěžovatelem, pokud uvedou dostatečné důvody pro jejich odmítnutí. V projednávaném případě nevyšlo najevo, že by vnitrostátní soudy nesplnily tento požadavek.
Soud uzavřel, že tuto část stížnosti je nutné odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

b) K tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 1

Soud připomněl svou dosavadní judikaturu, dle které pojem „majetek“ v rámci čl. 1 Protokolu č. 1 označuje buď „existující majetek“ nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, u nichž stěžovatel může tvrdit, že má alespoň „legitimní očekávání“ jejich splnění (Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, č. 39794/98, rozhodnutí velkého senátu ze dne 10. července 2002, § 69). V projednávaném případě stěžovatel učinil investici s určitou mírou rizika. Tvrzení, že v trestním řízení by soud nařídil komplementářům společnosti, aby stěžovateli zaplatili požadovanou sumu, je spekulativní. Nelze tedy říci, že stěžovatel měl legitimní očekávání, že se v trestním řízení dočká odškodnění. Jeho stížnost se navíc zdá být předčasná z důvodu, že konkurzní řízení ještě neskončilo.
I tuto část stížnosti proto Soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.